„Dne 11. 10. roku 2023 jsme se opět s chábrama vydali do Prahy. Naše sestava se od poslední výpravy trochu zmenšila, protože Jan Horák všechny překvapil a úspěšně odmaturoval. To znamená, že místo toho, aby trávil čas s náma, jeho nejlepšíma kamaráda a chábrama do každé situace, studuje na ČZU a učí se, jak kácet lesy a srovnávat je se zemí. Srovnávání věcí se zemí mi připomíná první zastávku našeho výletu – Lidice.

Mnozí z nás byli v Lidicích poprvé, PhDr. Rejchrt Ivo, Ph.D., už dokonce po patnácté. Ale vůbec to nedal na sobě znát a svým záživným výkladem nás vzdělával o tomto známém místě. Když k nám nemluvil on, mluvila k nám nějaká paní, co v Lidicích pracovala jako průvodkyně. Po větě: ,Kdo se nevejde na lavičky, postavte se támhle ke zdi,‘ jsme byli všichni lehce zneklidněni. Nebyla by to pravá návštěva Lidic, kdybychom neprobrali aktuální drby a dění na gymnáziu s paní učitelkou Yvetou Šecovou.

Paní Šecová byla klíčovou osobou kulturní části naší exkurze, protože ji vymyslela a zorganizovala návštěvu Divadla pod Palmovkou a přivedla nás k četbě knižní předlohy divadelního představení, k Žítkovským bohyním. Její nadšení ke kultuře a pozitivní vztah s naší třídou nám umožnil zažít nezapomenutelný den plný kultury a dobrodružství. A v kombinaci s panem Rejchrtem tvoří nenahraditelné češtinářské duo.

Náš pan autobusák, který byl jako vždy velmi laskavý a půvabný, byl tak hodný a z Lidic nás převezl do nedaleké Prahy. Pan Rejchrt je mužem mnoha talentů a schopnost podávat historický výklad na jakémkoliv místě rozhodně patří mezi ně. V tu chvíli nás už nic nedělilo od myšlenky, že je to naprosto bezchybný pedagog. To vše se ale změnilo, když jsme došli na Václavské náměstí. Všichni se těšili, že budeme místo rozchodu společně chodit šestkrát dokola kolem celého náměstí, tak jak nám bylo celou cestu slibováno. Na poslední chvíli to ale náš pedagogický dozor odvolal a my tak museli trávit čas s Šimonem.

V Praze na nás čekal další kulturní zážitek, který bychom bez paní Šecové nezažili. Bylo to ono zmíněné divadelní představení ,Žítkovské bohyně‘, na nějž byly tři základní rozdílné názory. Těm, co stejnojmennou knihu četli, se většinou představení docela líbilo. Ti, co ji nečetli, měli ze začátku problém příběh pochopit, ale po chvíli se zorientovali a ve finále si jim to také líbilo. A v poslední skupině je Pepa Mokrý, který celé představení prospal a nic si z něj nepamatuje.

Cesta domů už bohužel ničím zajímavým nebyla a tím pádem tady naše dobrodružství končí. Velké díky patří našim skvělým pedagogům za to, že naše poslední pražské dobrodružství zorganizovali a zachránili nás tak od jednoho dne výuky na našem gymnáziu. Paní Šecové děkujeme za skvělý kulturní zážitek a podnícení naší čtenářské vášně a panu Rejchrtovi za bohaté historické obohacení.„

Daniel Enge, Jan Jarolím, Matěj Mareček, Josef Mokrý (6.C)